Druhá šance?

Když jsem tě uviděl, nemohl jsem uvěřit, že jsi to ty. Vždyť je to už dvacet let, co jsme se viděli naposledy. Ale na tobě se ta doba vůbec neprojevila, pořád si stejně krásná a působíš dojmem křehké víly. Jediné, co se změnilo, jsou tvé oči. Už v nich není tolik holčičí zvídavosti a naivity, nahradily je léty získané zkušenosti a moudrost. Ale ta něha a jiskra, ta je tam naprosto stejná, jako před dvaceti lety. A to já musím vědět, co já se do nich nakoukal. Stejně tak si ale pamatuji tu bolest, která se v nich odrážela, za kterou jsem mohl já.

Jako by těch dvacet let vůbec neuplynulo. Když jsem tě spatřil, všechno se ve mně znovu probudilo. Všechny ty city a pocity vypluly na povrch, aniž bych tušil, že je v sobě celou tu dlouhou dobu někde hodně hluboko stále držím a skrývám. Najednou jsem se vrátil do té doby, kdy jsme byli spolu a šťastní. Všechno bylo zpátky.

Byli jsme ten pár, který všichni okolo berou jako jistotu, už nás ani neznali jako dva samostatné jedince, vždycky jsme pro ně byli jen my. A i my jsme si to mysleli. Budoucnost měla být naše. Až dokončíme školu, najdeme si práci, byt, vezmeme se, založíme rodinu. Všechno hezky v klasickém pořádku. Nic a nikdo nám v tom nemůže zabránit. Jenže jsme se mýlili, jak už to, tak u lidí bohužel dost často bývá. 

A byl jsem to já, který naši společnou budoucnost zahodil. I když jsem si to v tu dobu nemyslel. Byli jsme mladí, naivní a bláhoví. Já navíc i hloupý, když jsem v tu dobu nedokázal poznat, co mezi sebou máme, a co je pro mě důležitější. Byl jsem hlupák a sobec. Nesčetněkrát jsem toho potom litoval, doteď si to vyčítám jako svoje nejhorší rozhodnutí v životě, ale čas už se nedá vrátit. 

 

Nemá cenu řešit, co by kdyby, už to nejde změnit. Tenkrát se mi zdál svět zajímavější než ty, lákala mě svoboda, tak jsem se sbalil a zmizel. V tu dobu jsem si nemyslel, že to bude nadlouho, a už vůbec ne napořád, a možná jsem byl i tak bláhový, že jsem si myslel, že na mě budeš čekat. I když jsem ani sám netušil, kdy se vrátím. Nevím, co jsem si tenkrát myslel.

Samozřejmě, že sis zařídila svůj život, máš rodinu, děti, vlastně všechno to, co jsme plánovali spolu, jen beze mě. Ale za to si můžu jedině já sám. Protloukal jsem se životem, taky jsem měl ženu i děti, ale už nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě. Což jsem si uvědomil samozřejmě pozdě. 

 

Ale teď, když jsme se po těch dvaceti letech potkali, jako bychom se vrátili do minulosti. Nejen, že jsem si uvědomil, že mé city k tobě za tu dobu vůbec nezeslábly, ale s radostí, i strachem, jsem poznal, že ty jsi na tom stejně. Cítil jsem z tebe tu samou lásku, co tenkrát, i když ses ji snažila všemožně skrývat a potlačovat, tak velké city se schovat nedají.

Párkrát jsme se sešli, vypravovali si všechno, co se nám za tu dobu stalo, a ať jsme se snažili sebevíc, svoji vzájemnou náklonost a city jsme nemohli skrývat, ani potlačovat. Ale ty jsi vdaná, a já to respektuji, vím, že svůj čas už jsem měl a promarnil ho. Řekla jsi mi, že bys svého muže nikdy nepodvedla, že je ten nejlepší manžel, jakého by sis mohla přát. Poslouchalo se mi to těžce, obzvlášť, když jsi mi připomněla, že nevíš, jestli si můžeš dovolit mi znovu věřit, když už jsem tě jednou tolik zklamal. Že už nechceš zažít znovu to samé. A já tě chápu, i když vím, že znovu už bych tě ztratit nedokázal. Už nejsem ten mladý hlupák, co si nevážil tvé lásky.

Řekla jsi mi, že si to všechno musíš promyslet, že to není jen tak, že už nám není dvacet, máš manžela a rodinu. A já ti dám času, kolik jen budeš chtít. A pokud se rozhodneš pro něho, sbalím se a zmizím ti ze života jako tenkrát. Nedokázal bych žít poblíž s vědomím, že tě nesmím mít. A i když si uvědomuji, co všechno jsem pokazil, doufám, věřím, a přeju si druhou šanci, abych ti mohl dokázat, co pro mě znamenáš, a vždycky jsi znamenala, a budu moct napravit, nebo ti vynahradit to, co jsem ti provedl.