Nejtěžší rozhodnutí

 

Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč jsi to udělal. Byli jsme mladí, já si myslela, že i šťastní a spokojení, čekali jsme naše první dítě. Člověk by řekl, že jsme prožívali nejšťastnější období našeho života. Ty sis to ale asi nemyslel, a hlavně to tak necítil, jinak si to nedokážu vysvětlit. Spokojený člověk přece nemá takové myšlenky a tohle by neudělal. Opustil si nás ze dne na den, bez vysvětlení, bez jakéhokoli náznaku proč. Nechal si nás tu všechny s hlavami přeplněnými nezodpovězenými otázkami.

Byla jsem tenkrát úplně na dně. Místo toho, abych se radovala ze zázraku, který jsem nosila pod srdcem, těšila se, byla v klidu a spokojená, a řešila jen výbavičku pro miminko, jsem se trápila tím, jestli jsem tomu nemohla nějak zabránit, jestli jsem za to nemohla třeba já. Proč si nás tu nechal, proč si opustil svou ženu, a ještě nenarozené dítě? V době, kdy jsem měla prožívat své nejšťastnější období, jsem kvůli tobě prožívala to nejhorší ve svém životě. Tolik jsem tě za to tenkrát nenáviděla, že jsi všechno zkazil. Nám, mně, sobě.

Nenávist a vztek po nějaké době zmizely, ale nepochopení a otázky mi zůstaly do dneška. I po tolika letech jsem stále nedokázala najít odpovědi na všechna ta proč.

Z toho smutného období mi tenkrát pomohl náš společný kamarád. Pomoc, blízkost, pochopení a přátelství se docela rychle proměnilo v lásku. Ani mu nevadilo, že jsem těhotná a dcera tak nebude jeho vlastní. Nikdo by to ale na něm nepoznal. Ani náznakem, ani slůvkem se nikdy neprojevil tak, že by nebyla jeho.

A láska je to oboustranná. Dokonce bych skoro řekla, že ho má dcera radši než mě. Tolik si spolu rozumí. Mají spolu opravdu velmi vzácný a unikátní vztah, který se mezi otcem a dcerou vidí vážně velmi zřídka.

I když jsme spolu všechna tato náročná období přečkali a žijeme si svůj spokojený a šťastný rodinný život, stále se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že své dceři celý život lžu.

Když se narodila, původně jsem nechtěla jméno otce na jejím rodném listě vůbec vyplňovat. Pořád ve mně přetrvával vztek. Ale můj muž mě v tu dobu nesmírně překvapil, když mi nabídl, jestli bych do té kolonky nechtěla uvést jeho. Dost jsem váhala, nevěděla jsem, jestli nám to vydrží, ale nakonec jsem ho zapsat nechala. Alespoň se dcera později nebude vyptávat. V tu dobu jsem totiž byla pevně rozhodnutá, že jí o jejím biologickém otci nikdy neřeknu. Nechtěla jsem, aby moje dcera žila se stejným pocitem jako já, že ji někdo opustil ve chvíli, kdy ji měl milovat. 

 

Roky ale plynuly a já na to musela myslet čím dál častěji. Nechtěla jsem své dceři celý život lhát, postupně jsem změnila názor a uvědomila si, že má právo vědět, kdo je její biologický otec. Jenže jsem se bála reakce mého muže a taky o jejich kouzelný a bezvadný vztah.

Můj muž mě ale zase dokázal pořádně překvapit. Když jsem se mu o tom zmínila, prohlásil jen, že konečně. Zjistila jsem, že se mnou v mém rozhodnutí nikdy nesouhlasil, ale měl pocit, že je to moje věc, a on mi do toho nemá právo mluvit. Chtěl mít se svou dcerou čistý vztah, bez jakýchkoli lží, a proto vždycky chtěl, aby znala pravdu. Věřil, že jejich vztah je tak pevný, že ani tahle informace v tom nic nezmění a nijak ho neohrozí.

Já se ale právě toho nejvíc bojím. Mám strach z toho, že bude dcera naštvaná, že jsme jí oba lhali, a že to naruší naše vztahy. A tak mám před sebou nejtěžší rozhodnutí v životě. Na jedné straně spokojené rodinné vztahy, ale podmíněné lží, která kdykoli může vyplavat na povrch. Oproti tomu pravdu a úlevu, ale i očekávání toho nejhorší, a doufat, že nás dcera pochopí a naše vztahy to neovlivní. Sama v sobě jsem přikloněná k pravdě, ale ještě musím sebrat odvahu. A pevně věřím, že jsme naši dceru vychovali dobře, a máme natolik pevné pouto a rozumíme si, že mé rozhodnutí pochopí.