Útěk z reality

Když jsi s tím nápadem tenkrát přišel, vím, že jsem se netvářila moc nadšeně. Upřímně spíš vůbec. Nikam se mi nechtělo, rozmlouvala jsem ti to, vymýšlela jsem všechny možné i nemožné argumenty a důvody, proč to nejde. Nechtěla jsem jen tak jezdit někam na víkend, když stejně tak můžeme být v klidu doma. Byla jsem prostě líná něco řešit a něco měnit. Byla jsem uvízlá ve stereotypně zajetých kolejích a myslela jsem si, že mi to tak vyhovuje. Jak já jsem ráda, že jsi na tom tenkrát trval.

Jednoho dne jsi přišel s nápadem, že bychom si měli někam na víkend vyrazit. Nechápala jsem proč, nebyl důvod někam jezdit, žádný poukaz jako dárek jsme nedostali, ani jsme zrovna neplánovali žádnou dovolenou. Ale ty sis trval na svém, že chceš někam jen ve dvou vyrazit. Že už si našel i pěkné místo, a že doma jsme pořád, tak ať zkusíme taky změnit prostředí, že nám to jen prospěje.

Byla pravda, že jsme někde spolu jen ve dvou nebyli už pěknou dobu. Ale já si v tu dobu myslela, že když spolu bydlíme, tak jsme spolu přece pořád, tak proč bychom museli někam extra jezdit. Snad jsi ale ten rychle se přibližující stereotyp zaznamenal rychleji než já, a proto ses rozhodl s tím něco udělat. Neměl si to se mnou ale vůbec jednoduché. Nejsem spontánní typ a všechno mi dlouho trvá přijmout, než si na tu myšlenku zvyknu a promyslím to ze všech různých stran a pohledů.

Nevím, kde se to v tobě tenkrát vzalo, protože většinou si na ničem za každou cenu netrváš, ale tenhle nápad sis nenechal rozmluvit. Prostě pojedeme a hotovo. Všechno si to sám vymyslel, vybral a zamluvil ubytování, vyřešil jídlo i program. Na mě zbylo si jen zabalit tašku.

 

A tak jsme teda, i s mojí nelibostí, vyrazili. Naštěstí mi remcání a připomínky nevydržely moc dlouho, protože bych tím i sama sebe připravila o jeden z nejhezčích víkendů, které jsme spolu doposud zažili.

Jak jsem byla pořád proti, neukazoval si mi ani, kam to vlastně jedeme. Takže když jsme přijeli na místo, nemohla jsem věřit vlastním očím. Na kopci stála roztomilá malá chaloupka, okolo jen louky, lesy, nikde nic a nikdo. Mohlo to být nejromantičtější místo, které jste kdy viděli, stejně tak jako ideální místo pro osamělého blázna, který doma vězní svou oběť.

Když jsme ale vešli dovnitř, nebylo pochyb, že tady žádný blázen opravdu nebydlí. Připadala jsem si jako v pohádce, nebo ještě líp, jako v těch romantických filmech, kde tráví prázdniny na podobných místech. Bylo to opravdu kouzelné místo, jak zvenku, tak zevnitř. A možná právě to místo nebo ta atmosféra na mě kouzelně zapůsobila. 

 

Prožili jsme tam opravdu nádherný víkend plný jídla, spánku, smíchu a lásky. Pozdě jsme vstávali, dlouho vařili, když bylo hezky, vyrazili jsme na krátkou procházku do lesa, hráli hry, smáli se, povídali si dlouho do noci, a hlavně si užívali své vzájemné přítomnosti a blízkosti.

Když jsme se pak museli sbalit a zase se vrátit zpět do reality, tak moc se mi nechtělo. Chtěla bych tam zůstat napořád. Jen my dva, kouzelná chaloupka, a louky a lesy kolem. Až po návratu zpět do všedních dní, jsem si teprve uvědomila, jak moc jsme takové volno potřebovali. Musela jsem ti dát ve všem za pravdu. Došlo mi, jak moc je důležité trávit čas jen sami dva, spolu, ne vedle sebe. Uvědomila jsem si, že jsme se řítili do nudného stereotypu, který by nás mohl nadobro pohltit.

Ten víkend mi otevřel oči a pomohl si uvědomit, že o náš vztah musíme pečovat a věnovat se mu. Jsem tak ráda, že ten nápad manžel tenkrát dostal, a hlavně, že si ho ode mě nenechal rozmluvit. Dohodli jsme se, že to takhle budeme podnikat pravidelně. Minimálně jednou v každém ročním období si jeden víkend vyhradíme jen pro sebe a někam vyrazíme. A je celkem jedno kam, dali jsme si jen jednu podmínku, vždy budeme celý víkend trávit jen sami dva, v soukromí, bez žádných okolních vjemů, lidí, připojení, čistě jen my dva.

A daří se nám to výborně. Už to praktikujeme několik let a nemůžeme si to vynachválit. Vždycky se na naše volno těšíme, a tu náladu, blízkost a klid z něho čerpáme ještě dlouho poté. Kdybych vám mohla poradit jen jednu věc, zkuste to taky. My tomu říkáme naše útěky z reality zpět k nám dvěma.