Cesta pro vnitřní klid

 

Tato moje osobní tradice vznikla už před sedmi lety. V tu dobu jsem měla po škole, po rozchodu, a trochu dost tápala nad tím, kam se dál vrtnout, jakou cestou vést svůj život. Už si přesně nepamatuju, jak a kde jsem k tomu přišla, ale narazila jsem na lidi, kteří překonávají svoje strachy, ať už ze samoty, ze tmy, nebo svoje osobní, tím, že přes noc lezou na různé hory, aby na vrcholu stihli východ slunce.

Netoužila jsem po tom překonávat nějaké svoje strachy, ale cítila jsem, že něco bych udělat měla. A nejlépe sama. Protože nikdo jiný mě z této divné nálady a stavu mysli stejně nedostane. A tak jsem se rozhodla a tuhle myšlenku přizpůsobila sama sobě a svým potřebám.

Hory jsem měla ráda, ale nijak mě nelákalo se v nich potulovat po nocích, potmě, natož sama. Ale ten nápad, vidět z nějaké hory východ slunce, být u toho, když začíná nový den, mě nadchl. A aby to nebylo jen o překonávání sama sebe, ale také o odpočinku a nějaké odměně i pro tělo, dovedla jsem svůj plán k dokonalosti.

Na svou výpravu, jak tomu ráda říkám, se vydávám vždy v období mých narozenin. Kdy jindy si shrnout a rozloučit se s tím, co bylo, a zaměřit se na to, co přijde. Nový rok pro mě nikdy neměl takovou symboliku jako právě narozeniny. 

Každý rok si vyhlídnu nějaký kopec, na který by se dalo rozumně vylézt, nepotřebuji se u toho úplně zničit, a podmínkou také je, že někde poblíž musí být pohodlné ubytování s pěkným wellness a dobrým jídlem. Není totiž lepší pocit, když se vrátíte ze své výpravy, než když si můžete dát něco dobrého a pak se naložit do wellness, které je většinou prázdné, protože všichni návštěvníci hotelu vyrazili za svým dobrodružstvím. Ale vy už to své máte za sebou, máte splněno, a můžete si v klidu užívat odpočinku.

Vždy vyrážím podle toho, jak je kopec daleko, a jak je náročná cesta nahoru. Musím si to naplánovat tak, abych byla nahoře ještě předtím, než ta nádhera začne. Musím se pochlubit tím, že i když mě párkrát po cestě už potkal déšť nebo mlha, nikdy jsem o ten kouzelný začátek dne nepřišla. 

Na horu začínám lézt, když je ještě tma, ale cestou už začne pomalu svítat, a pro mě je to znamení, že už bych se neměla moc zdržovat, abych to nepropásla. Pokud někdo přemýšlíte nad tím, jaké to je být sama, potmě, jen se svými myšlenkami, nemusíte mít strach. Na nějaké myšlenky vám totiž nezbyde ani energie ani prostor. Celá vaše mysl se zaměřuje jen na dva nejdůležitější smysly, a tím je zrak a sluch. 

 

Snažíte se vidět, kam šlapete a co je kolem vás, a napínáte uši, abyste slyšeli, co se kde šustne. Takže právě v tom spočívá ta očista mysli a oproštění se od vašich myšlenek. Ne v tom, že svoje starosti a problémy pořád omíláte dokola, a vymýšlíte co by kdyby. Ale v tom, že svoje myšlenky absolutně vypustíte a zapomenete na ně, a ony, světe div se, se mezitím samy nějak poskládají a vyřeší, a vy se pak cítíte mnohem klidnější a máte větší jasno.

A když se po té někdy snadnější, někdy namáhavější, cestě dostanete konečně nahoru na horu, čeká vás sladká odměna. Dokázali jste to, a úplně sami, a to je třeba pro mě na tom to nejpodstatnější. Uvědomění si, co všechno dokážu sama, aniž bych musela spoléhat na někoho jiného. 

 

A taky trochu sobecky si pak sama můžu nahoře užívat tu krásu. Občas se stane, že nahoře potkám pár podobných šílenců jako jsem já, ale ti jen pozdraví pokývnutím hlavy a respektují váš osobní prostor. Několikrát se mi ale už stalo, že jsem byla na vrcholu, při východu slunce, skutečně jen já. A to je pak pocit. 

 

Jako byste byli na celém světě jen vy. Jako byste byli vyvolení, a celé tohle nebeské představení se odehrávalo jen a jen pro vás. A to je zážitek, pro který se rozhodně vyplatí podstoupit trochu toho nepohodlí a bojovat se svými strachy.

Asi nedokážu přesně popsat, co v tu chvíli, když se vyškrábu na vrchol a začne vycházet slunce, cítím. Je to ohromná směsice a smršť pocitů. Od strachu, pokory, přes údiv, smutek, k radosti a nové síle. To nejde popsat, to musí zkrátka každý zažít na vlastní kůži. Já k tomu můžu jen říct, že jsem ráda, že jsem se tenkrát poprvé překonala, a našla k tomu odvahu, protože se každý rok nemůžu dočkat svých narozenin, a toho pocitu, co mi moje další výprava přinese.

Když se pak dostatečně vynadívám, a udělám si fotku na památku, dole jsem většinou za chvilku. A pak mám před sebou celý víkend klidu, odpočinku a na zpracování svých pocitů. Vždycky se cítím tak svobodná a odpočatá. V hlavě mám takový pořádek a jasno, jako kdybych po cestě nahoru poztrácela všechny zbytečné myšlenky a obavy, a nahoře mi v hlavě někdo udělal pořádný generální úklid.

Už chápu, co znamená mít čistou hlavu, a pro tuhle čistotu a taky vnitřní vyrovnanost, klid a jistotu, si pravidelně každý rok vyrážím. A pokud bych mohla být tak smělá a dovolili byste mi to, doporučila bych vám to zkusit taky, nebudete litovat.