Slzy

 

Něco téměř neviditelného, a přesto nám to může tolik pomoct. Stačí tak málo, ale může se nám tak ulevit. Doplňují slova, ale někdy jsou slova úplně zbytečná. Doprovází nás při radosti i bolesti. I když se sebevíc snažíme, někdy je prostě nedokážeme zastavit. A i když je většinou chceme před ostatními skrývat, občas by právě jen stačilo je naopak přiznat, ukázat je a nestydět se za ně. Slzy.

Slzy mohou doprovázet v podstatě všechny životní situace, záleží na konkrétním člověku, jak hodně je emotivní. U někoho v životě slzy neuvidíme, a někdo má na krajíčku několikrát denně. Slzám můžeme vymyslet hromadu přívlastků a stejně se nám nepodaří vyjmenovat všechny. Slzy radosti, slzy smutku, slzy vzteku, slzy bezmoci, slzy bolesti, slzy štěstí, slzy pýchy, slzy nadšení, slzy překvapení, slzy šoku, slzy zklamání.

Naše těla mají díky slzám zvláštní schopnost. Slzy nám přinášejí úlevu, prostřednictvím nich vypouštíme z těla příliv emocí, které už nedokážeme potlačovat uvnitř. Kolikrát stačí jen pár slz a hned je nám líp, uleví se nám. 

Slzy a pláč je vlastně náš úplně první dorozumívací prostředek. První, co dokážeme, když se narodíme, je plakat. Miminka si neumí říct o to, co potřebují, tak pláčou. A tenhle projev nám vydrží celý život. Větší děti ho často využívají k tomu, když chtějí něčeho dosáhnout, i když už mluvit umí. A to samé dospělí, spousta lidí umí slzy využívat, a i citově jimi vydírat. Slzy používáme ale i ke komunikaci beze slov, kdy nám už slova nestačí, nebo nemůžeme ta vhodná nalézt, nebo jen neumíme slovy přesně vyjádřit, co cítíme.

Říká se, že chlapi nebrečí. To je pěkná hloupost. Brečí, taky mají přece city, ale v jejich případě už jde většinou o něco hodně vážného. Proto uvidíme chlapy brečet jen párkrát za život. A rozhodně u nich není projev citů vnímán jako slabost, i když si to asi většina bohužel stále myslí. Právě naopak, většina žen to velice ocení. 

 

Časy, kdy jsme slýchali věty typu nebreč, nebo ti ještě přidám, už jsou snad dávno pryč, ale i tak můžeme stále slyšet, že nemáme brečet na veřejnosti, že se to nehodí. A vážně ne? Je to něco, za co bychom se měli stydět? Projevovat emoce na veřejnosti je zakázané? Nebo je to myšleno tak, abychom svými citovými výlevy neobtěžovali okolí? Nebo je to spíš rada ve smyslu, že si to máme nechat na doma, kde máme soukromí, protože se jedná o naši intimní věc, a ostatním do toho nic není?

Jak se cítíte v blízkosti někoho, kdo pláče? Děláte, že jste si nevšimli? Snažíte se ho utěšit? Nebo se vylekáte, že na vás upoutá pozornost okolí?

Slzy a pláč nás doprovází celým životem. Jsou s námi v těch nejšťastnějších i nejsmutnějších životních situacích. Někdy nás můžou rozčilovat a snažíme se jim bránit, někdy je vítáme a přinesou nám úlevu. Každopádně někdo, kdo nás obdaroval touto schopností, možností plakat, to s námi myslel dobře. Bez slz bychom se nedorozuměli na začátku našeho života, a v jeho průběhu bychom neměli jak ulevit naší psychice a našim emocím.