Zklamal jsi mě

Měli jsme moc krásný vztah. Plný lásky, smíchu a radosti. Rozuměli jsme si i beze slov. Mohli jsme se na sebe vzájemně spolehnout a jeden o druhého se opřít. Ať se dělo cokoli, věděli jsme, že máme za kým jít, komu se svěřit. A toho jsem si na našem vztahu vážila nejvíc, té jistoty a pocitu bezpečí. Plánovali jsme společnou budoucnost, bavili jsme se o dětech, domě, svatbě. Všechno bylo krásné, zalité sluncem, a přesně tak, jak jsem si vždycky přála. Až do toho dne.

Do dne, který nám změnil život. Mně trochu víc, anebo možná oběma stejně, jen každému jinak. Já se ze dne na den musela naučit bojovat s bolestí a strachem, které jsem do té doby nezažila. Mučila mě nejistota, čekala jsem pořád na nějaké výsledky, prognózy, testy. Musela jsem se naučit dolovat z úplného dna zbytky síly a naděje, i když už vůbec nebylo, kde brát.

Ty jsi bojoval s pocitem viny, strachu a nejistoty. Ale ne té samé nejistoty, jako já. Ty sis nebyl jistý sám sebou, svým chováním, svými pocity. Najednou se z tebe stal člověk, kterého jsem do té doby neznala.

V tom šíleném období jsem tebe a pocit jistoty a bezpečí, který jsem s tebou vždycky měla, potřebovala mnohem víc než kdykoli jindy. A necítila jsem ho. Tys mi ho nedokázal dát. Říká se, že člověka nejlíp poznáš v krizi. A u oltáře si slibují v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci. A tys ve všem z toho selhal. Nebyl si tu pro mě, když jsem tě nejvíc potřebovala.

Na druhou stranu ti to nemám za zlé. Nevím, co přesně jsi prožíval, protože ses mi s tím ani nechtěl svěřit, ale je mi jasné, že ani tys to neměl snadné. I když já musela bojovat fyzicky, se svým tělem, tys bojoval se svou psychikou, a nikdo nemá právo rozhodovat o tom, co je snad lehčí a co těžší.

Stejně tak nevím, jak bych se zachovala já, kdyby se naše strany obrátily. Nemůžu to říct jistě, ale věřím, že já bych se k tobě zády neotočila, já bych tam pro tebe byla vždy a za každých okolností. Já bych tě rozhodně neopustila v té nejtěžší chvíli. 

 

I přes to všechno, ale tak nějak chápu tvoje chování a rozhodnutí. Rozhodně ale nemůžu říct, že bys mě nezklamal. Já v tu dobu potřebovala vedle sebe skálu, nebo radši nic. A to tys mi nedokázal dát, tak bylo pro oba lepší, že si odešel. Kdyby byla situace jiná, snad bych ti dokázala pomoct a pochopit tě. Ale teď byl ten pravý čas být sobecká a myslet jen na sebe. Potřebovala jsem veškerou svou sílu a energii vkládat do sebe, a nemohla jsem tak mít vedle sebe člověka, který by mi ji spíš bral, než dával.

Vím, že sis tu nehodu pořád dával za vinu, i když to tvoje vina nebyla. Jenže na to už musíš přijít ty sám, uvědomit si to a odpustit si, nikdo jiný to za tebe už neudělá, nikdo jiný ti to nedokáže vymluvit, když ty sám nebudeš chtít. Já jsem ti to rozhodně nikdy za vinu nedávala. Nehody se stávají. Mě jsi zklamal tím, jak ses k tomu postavil, nebo spíš nepostavil.

A jestli bych si z té nehody měla vzít alespoň něco dobrého, je to právě odhalení toho, jak by ses zachoval v krizi. Protože, i když to zklamání se v tobě samozřejmě neskutečně bolelo, přišlo ještě včas. Nedokážu si představit, kdybych na to přišla později. Kdybychom měli rodinu, a tys nás při prvním větším problému nechal ve štychu. Takhle jsi zklamal alespoň jen mě. A já nedopustím, aby moje děti někdy prožily zklamání ze svého otce.