Holka ze sna, nebo z noční můry?

Už jsem to udělal zase. I když je mi jasné, že mi to nijak nepomáhá, spíš naopak, nemůžu si pomoct. Mám to už jako denní zvyk. Spíš zlozvyk. I když se oficiálně tvářím, že tě nikde nesleduji, jelikož nemáš zamčené profily, opak je pravdou. Trávím na tvých profilech víc času, než je zdrávo. A to by zrovna v mém případě byl i pouhý okamžik, oka mžik.

Když jsem tě tenkrát poznal, měl jsem pocit, že jsem potkal dívku svých snů. Splňovala jsi všechny mé nejtajnější představy, a dokonce i mnohem víc. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, že jsem tě konečně potkal. Svou vysněnou holku. Tu, s kterou chci strávit celý svůj život. Možná je to klišé, a zní to jak z naivního romantického filmu, ale pro mě to v tu chvíli byla čistá pravda.

Tolik jsem se bál, že bych o tebe, o svůj sen, mohl přijít, až jsem úplně ztratil sám sebe. Což jsem si samozřejmě neuvědomoval. A když mě na to upozorňovali kamarádi, i rodina, vedlo to akorát k hádkám a k tomu, že jsem se scházel s čím dál méně lidmi a od nikoho jsem nechtěl slyšet ani slovo o našem vztahu. Protože, když začali, už jsem věděl, kam by to směřovalo.

Nechápal jsem, proč tě nemají rádi. Proč mi nepřejí, že i já mám konečně štěstí. Vždyť já jim do jejich vztahů taky nikdy nemluvil. Tak proč se teď oni snažili mi ten můj rozmluvit? Nechtěl jsem nic slyšet, neposlouchal jsem je. Teď už samozřejmě vím, že jsem měl sakra neprůhledné růžové brýle a přes ně ještě klapky na oči, ale v tu dobu jsem měl pocit, že mi všichni jen závidí moje štěstí a snaží se nás od sebe rozehnat. Proto jsem je odstřihl. 

 

Mohl jsem tak víc času trávit s tebou. Teda pokud jsi měla čas zrovna ty. Ale přece tě nebudu nijak omezovat. Je mi jasné, že se potřebuješ scházet se svými kamarádkami, vyrazit si se svou partou kamarádů na hory, na akci, na oslavu narozenin. Všechno jsem to chápal, toleroval, a vůbec mi nepřišlo divné, že jediného tvého kamaráda neznám, že jsi mě ani na jednu vaši akci nepozvala, že jsi mě neseznámila ani s žádným z tvých kamarádů, ani s nikým z rodiny.

Když jsem se na to sem tam zeptal, odpovídala jsi, že je ještě brzy, a že tě baví, že je náš vztah zatím tajný a jen nás dvou. A mě to vždycky uklidnilo a nic dalšího jsem nenamítal. Nezáleželo mi na tom, že já všechen volný čas, když nejsem s tebou, trávím sám, protože se všemi kamarády jsem se rozhádal a doma sotva pozdravím. Záleželo mi jen na tobě, na mém štěstí, na mém splněném snu. A proto bych ti dovolil a odpustil cokoliv. Až na jedno.

Na jeden páteční večer jsme měli domluvenou schůzku, že půjdeme do kina a na večeři. Ty jsi to asi hodinu před tím, než jsme se měli sejít, zrušila, že ti není dobře a radši bys dnes zůstala doma. Mně tě bylo líto, že ses tak těšila do kina a na náš společný večer a teď je ti špatně, a ještě musíš páteční večer trávit sama doma. Tak jsem se rozhodl, že tě překvapím, že bychom si nějaký film mohli pustit i u tebe doma.

Už když jsem přišel ke tvým dveřím, bylo mi divné, že je slyšet takový hlahol a hlasitá hudba, ale to mohlo být klidně od sousedů. Musel jsem zazvonit několikrát, abys mi vůbec otevřela. První, co mě zarazilo bylo, že jsi vůbec nevypadala, že by ti nebylo nějak dobře, spíš naopak. Ale to by se dalo ještě nějak vysvětlit. Snad i to, že máš byt plný lidí a vypadá to, že si užíváte pěknou party. 

 

Co už by se ale nedalo vysvětlit ani mně, slepci v růžových brýlích, byl kluk, který se za tebou objevil, objal tě, dal ti pusu a zeptal se, kdo to je. Teda kdo jsem já. A tvoje odpověď mi konečně srazila moje růžové brýle na zem. Řekla jsi mu, že jsem jen jeden kamarád.

To konečně otevřelo oči i mně. Jak málo jsi na mě měla času, jak ti bylo jedno kdy a jestli se uvidíme. Jak si mě držela mimo svůj život, že jsem tě vlastně vůbec neznal. Pořád moc nechápu, na co jsi mě vlastně měla. Pro zábavu? Těšil tě můj zájem a přízeň? Dělalo ti dobře, jaký jsem do tebe blázen a vůbec se tím netajím? Zvedala sis mnou sebevědomí? Ale to asi ne, to ty jsi už nepotřebovala.

Byl jsem ti úplně ukradený, a já kvůli tobě málem přišel o všechny svoje kamarády, o rodinu, o sebe, o celý svůj život. Můžu být ještě rád, že jsem se to dozvěděl poměrně brzy, a že svoje přátelství se mi povedlo zachránit. Ale stejně to nezměnilo nic na tom, jak moc jsi mi ublížila, a jak jsem se cítil.

Ty si už možná ani nepamatuješ, jak se jmenuju, nebo že vůbec existuju, a já se tady kvůli tobě budu denně trápit nad tvými fotkami, jak si užíváš života, party, kamarády? Už toho bylo právě dost. Musím být na sebe tvrdší a taky si dobrovolně neubližovat. Je na čase si tě vymazat ze svého života, nepřemýšlet nad tím, co, kde, s kým zrovna děláš. A taky tě přestat sledovat i neoficiálně. Ať si někdo klidně říká, že je to dětinské chování, mně už je to jedno. Blokuju si tě ve své hlavě, ve svých myšlenkách, i na sociálních sítích.