Když přišla doba, kdy jsem se měla rozhodovat, kam půjdu po absolvování gymnázia, oproti ostatním spolužákům, kdy několik z nich dost tápalo nad svojí budoucností, já měla naprosto jasno, a přihlášky na vysoké školy jsem vyplňovala bez zaváhání. Jen už si vůbec nemohu vzpomenout, zda jsem to skutečně tolik chtěla já, anebo jsem to zkrátka brala jako hotovou věc. Moje mamka byla advokátka, táta soudce, u nás doma se nikdy nepochybovalo o tom, že budu pokračovat v jejich šlépějích. Právnická fakulta pro mě byla jasná a jediná volba.
Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, že jsem si snad nemohla sama zvolit, co chci dělat, že jsem musela studovat to, co mi doma nalinkovali. Tak to rozhodně nebylo. Možná, že kdyby se mě v tu dobu někdo zeptal, co opravdu chci, jestli je právo skutečně moje vysněná cesta, možná bych se nad tím trochu zamyslela. Ale dost pravděpodobně bych nechápala, na co se mě to vlastně ptá, protože jsem odmalička měla nastaveno, že půjdu na gymnázium, a pak na práva. Tohle pro mě byla jasná cesta, nikdy jsem o ní nepochybovala. A ani jsem nikdy nedumala nad tím, jestli je to víc moje cesta, nebo mých rodičů.
Z domova jsem věděla, že to není lehká práce. Že bere nejen spoustu času, ale i psychického zdraví. Na druhou stranu se mi líbilo, když rodiče přišli domů, a oslavovali jsme úspěšné případy, kdy se jim opět podařilo dostát spravedlnosti. A to se mi na tom líbilo nejvíc. Že máte v rukou takovou moc, že můžete pomáhat ke spravedlnosti. Protože nespravedlnost a křivda bylo to, co jsem z duše nejvíc nesnášela. Už jako malá holka jsem nedokázala snést, když se někomu ubližovalo, nebo se s někým nejednalo férově.
Než se ale budu moct pustit do obhajování spravedlnosti, věděla jsem, že mě čeká ještě dlouhá cesta plná náročného studia. I na to jsem byla od rodičů připravována, abych počítala s tím, že pro mě studijní léta možná nebudou, tak jak se říká, ta, na která budu s láskou vzpomínat, a plná zábavy a párty. Což mně až tak nevadilo, nikdy jsem nebyla ten typ holky, co by každý víkend potřebovala být někde na diskotéce. Měla jsem radši svůj klid, a věnovala se svým koníčkům.
Z domova jsem věděla, že to není lehká práce. Že bere nejen spoustu času, ale i psychického zdraví. Na druhou stranu se mi líbilo, když rodiče přišli domů, a oslavovali jsme úspěšné případy, kdy se jim opět podařilo dostát spravedlnosti. A to se mi na tom líbilo nejvíc. Že máte v rukou takovou moc, že můžete pomáhat ke spravedlnosti. Protože nespravedlnost a křivda bylo to, co jsem z duše nejvíc nesnášela. Už jako malá holka jsem nedokázala snést, když se někomu ubližovalo, nebo se s někým nejednalo férově.
Než se ale budu moct pustit do obhajování spravedlnosti, věděla jsem, že mě čeká ještě dlouhá cesta plná náročného studia. I na to jsem byla od rodičů připravována, abych počítala s tím, že pro mě studijní léta možná nebudou, tak jak se říká, ta, na která budu s láskou vzpomínat, a plná zábavy a párty. Což mně až tak nevadilo, nikdy jsem nebyla ten typ holky, co by každý víkend potřebovala být někde na diskotéce. Měla jsem radši svůj klid, a věnovala se svým koníčkům.
I když jsem na náročnost studia byla předem připravená, to, co mě opravdu čekalo, jsem si stejně předem nedokázala představit. Byly to pro mě zatím nejnáročnější roky mého života. Téměř při každém zkouškovém období jsem si sáhla na své dno, a vždy jsem hodně přemýšlela nad tím, jestli mám ještě nějakou chuť a sílu pokračovat dál. Nakonec jsem si vždy řekla, že teď už to přece nevzdám, když už jsem tomu obětovala tolik, a že to, ať už kvůli sobě, tak i kvůli rodičům, musím přece dotáhnout až do konce.
S vypětím všech sil, s psychickým i fyzickým zdravím téměř na dně, jsem to nakonec vážně dokázala. V ruce jsem držela ten diplom, ale vůbec jsem se z něj nedokázala radovat. Celé studium jsem totiž vzhlížela k tomuhle okamžiku, tohle pro mě bylo to světlo na konci tunelu, ten vzdálený a tolik očekávaný konec. Jenže, když jsem se teď dívala na svůj diplom, měla jsem pocit, že se mi vysmívá, cítila jsem, jako bych v rukou držela rozžhavené železo. Uvědomila jsem si, že tohle ani zdaleka není žádný konec, tohle je jen splněný malý krůček, je to teprve začátek toho všeho, co mě čeká.
Psychicky jsem ten nápor nezvládla, a taky jsem ze sebe pustila všechen ten stres a tlak, co jsem v sobě celé roky potlačovala, a psychicky jsem se zhroutila. Rodiče nechápali, co se mnou je, proč se mi to stalo, protože jsem si jim za celou tu dobu ani jednou nepostěžovala, ani slůvkem. Všechno jsem to dusila v sobě, a myslela si, že to jednou přejde, až dodělám tuhle zkoušku, až bude po zkouškovém, až odevzdám tu práci. A zatím se to ve mně jen kupilo a kupilo, až už to moje tělo nevydrželo.
Nastalo několikaměsíční období, kdy jsem nedokázala vůbec nic, jen ležet, spát, něco sníst. Vůbec jsem nevěděla, co se mnou bude, co budu dál dělat. Ale když jsem jen pomyslela na to, že bych měla nastoupit do práce, kde bych se znovu učila spoustu nových věcí, paragrafů, zákonů, můj stav se opět zhoršil.
S vypětím všech sil, s psychickým i fyzickým zdravím téměř na dně, jsem to nakonec vážně dokázala. V ruce jsem držela ten diplom, ale vůbec jsem se z něj nedokázala radovat. Celé studium jsem totiž vzhlížela k tomuhle okamžiku, tohle pro mě bylo to světlo na konci tunelu, ten vzdálený a tolik očekávaný konec. Jenže, když jsem se teď dívala na svůj diplom, měla jsem pocit, že se mi vysmívá, cítila jsem, jako bych v rukou držela rozžhavené železo. Uvědomila jsem si, že tohle ani zdaleka není žádný konec, tohle je jen splněný malý krůček, je to teprve začátek toho všeho, co mě čeká.
Psychicky jsem ten nápor nezvládla, a taky jsem ze sebe pustila všechen ten stres a tlak, co jsem v sobě celé roky potlačovala, a psychicky jsem se zhroutila. Rodiče nechápali, co se mnou je, proč se mi to stalo, protože jsem si jim za celou tu dobu ani jednou nepostěžovala, ani slůvkem. Všechno jsem to dusila v sobě, a myslela si, že to jednou přejde, až dodělám tuhle zkoušku, až bude po zkouškovém, až odevzdám tu práci. A zatím se to ve mně jen kupilo a kupilo, až už to moje tělo nevydrželo.
Nastalo několikaměsíční období, kdy jsem nedokázala vůbec nic, jen ležet, spát, něco sníst. Vůbec jsem nevěděla, co se mnou bude, co budu dál dělat. Ale když jsem jen pomyslela na to, že bych měla nastoupit do práce, kde bych se znovu učila spoustu nových věcí, paragrafů, zákonů, můj stav se opět zhoršil.
Nakonec jsem byla mimo asi rok. Hodně mi psychicky pomohlo, že jsem několik týdnů strávila na horách, u moře, a u prarodičů na chalupě. Po tom roce jsem se dala natolik dohromady, že už se mi nedělalo zle jen z pomyšlení, že nastoupím do práce a budu se dál věnovat právu. Dokonce jsem měla chvílemi pocit, že mi to snad i trochu chybí. A tak jsem se s rodiči domluvila, že to zkusím, že už se cítím na to, že bych to zvládla, a že mi můžou domluvit pohovor u jednoho rodinného známého z oboru.
Bylo to těžké, náročné, ale já se držela zuby nehty, snažila jsem se, makala jsem, co mi síly dovolovaly. Pracovala jsem, plnila další a další zkoušky, učila se, poslouchala ostatní, nasávala nové znalosti, jak se dalo. Nechtěla jsem nikoho zklamat. Rodiče, kolegové ve firmě, kteří mi dali šanci, ani sebe. Chtěla jsem si dokázat, že to dokážu, že na to mám. A tak jsem zvesela ignorovala všechny náznaky toho, že moje tělo není tak v pořádku, jak se sama sebe snažím přesvědčit.
A tak se to stalo po dvou letech znovu. Jenže tentokrát v mnohem větším měřítku. Psychické i fyzické vyčerpání organismu. Teď už to bez lékařské pomoci nešlo. Ten koloběh, co jsem zažila dva roky zpět, začal znovu, jenže teď bylo všechno ještě mnohem těžší a náročnější. A i když ze začátku jsem nedokázala přemýšlet vůbec nad ničím, po čase, kdy už jsem byla nějakého myšlení schopná, mi bylo jasné, že už se do toho vrátit nedokážu. Nemůžu, nesmím, a ani nechci. A i od lékařů jsem dostala dost jasné varování, že potřetí by se to už nemuselo obejít bez vážnějších důsledků. A že bych měla začít přemýšlet nad tím, jak důležité je pro mě moje fyzické, a hlavně psychické zdraví. Bylo mi to jasné, věděla jsem to už dávno, jen jsem to rodičům, ale hlavně sama sobě, nechtěla a nedokázala přiznat. Nemůžu se k právu vrátit.
Měla jsem pocit, jako bych selhala. Že jsem všechny zklamala. Že jsem k ničemu. Že všechno, o co jsem se doteď snažila, je pryč, a já nemám vůbec nic. Co jiného můžu dělat, když nic jiného neumím? Vlastně nic pořádně neumím. To mám začít úplně od začátku? Vybrat si jinou školu a absolvovat to celé znovu? To jsem si nedokázala představit. Neměla jsem na to sílu, čas, ani chuť.
Bylo to těžké, náročné, ale já se držela zuby nehty, snažila jsem se, makala jsem, co mi síly dovolovaly. Pracovala jsem, plnila další a další zkoušky, učila se, poslouchala ostatní, nasávala nové znalosti, jak se dalo. Nechtěla jsem nikoho zklamat. Rodiče, kolegové ve firmě, kteří mi dali šanci, ani sebe. Chtěla jsem si dokázat, že to dokážu, že na to mám. A tak jsem zvesela ignorovala všechny náznaky toho, že moje tělo není tak v pořádku, jak se sama sebe snažím přesvědčit.
A tak se to stalo po dvou letech znovu. Jenže tentokrát v mnohem větším měřítku. Psychické i fyzické vyčerpání organismu. Teď už to bez lékařské pomoci nešlo. Ten koloběh, co jsem zažila dva roky zpět, začal znovu, jenže teď bylo všechno ještě mnohem těžší a náročnější. A i když ze začátku jsem nedokázala přemýšlet vůbec nad ničím, po čase, kdy už jsem byla nějakého myšlení schopná, mi bylo jasné, že už se do toho vrátit nedokážu. Nemůžu, nesmím, a ani nechci. A i od lékařů jsem dostala dost jasné varování, že potřetí by se to už nemuselo obejít bez vážnějších důsledků. A že bych měla začít přemýšlet nad tím, jak důležité je pro mě moje fyzické, a hlavně psychické zdraví. Bylo mi to jasné, věděla jsem to už dávno, jen jsem to rodičům, ale hlavně sama sobě, nechtěla a nedokázala přiznat. Nemůžu se k právu vrátit.
Měla jsem pocit, jako bych selhala. Že jsem všechny zklamala. Že jsem k ničemu. Že všechno, o co jsem se doteď snažila, je pryč, a já nemám vůbec nic. Co jiného můžu dělat, když nic jiného neumím? Vlastně nic pořádně neumím. To mám začít úplně od začátku? Vybrat si jinou školu a absolvovat to celé znovu? To jsem si nedokázala představit. Neměla jsem na to sílu, čas, ani chuť.
Tak co teď? Bylo mi jasné, že se nejdřív musím úplně uzdravit, a že to nebude jen tak hned, ale co potom? Co budu dělat? Co bude s mým životem? Hlavou se mi honilo tolik myšlenek a otázek, že jsem jim nedokázala čelit. Musela jsem se naučit je potlačovat, ignorovat, nejdřív se soustředit jen na sebe, své zdraví, a až pak přijdou na řadu otázky ohledně mé existence a budoucnosti.
A jak to nakonec dopadlo? Po tom, co jsem se dala úplně dohromady, mi bylo jasné, že k právu se už nikdy nevrátím, a začala jsem přemýšlet, co bych mohla dělat. Vzpomněla jsem si na svou lásku ke květinám, a jak jsem si už jako malá holka ráda hrála na květinářku. Ráda jsem pak i později doma dělala květinové výzdoby, ale u toho to skončilo, přes ostatní povinnosti jsem na svůj dětský sen dočista zapomněla.
Ale teď byl ten správný čas na to, svůj dětský sen nejen oživit, ale byla i nejvhodnější doba na to, ho zkusit zrealizovat. Však proč bych zrovna já nemohla mít své květinářství? A i když mi bylo jasné, že to nebude jen tak, že mě čeká spousta práce a zařizování a učení se novým věcem, cítila jsem úplně něco jiného než při představě návratu mezi paragrafy. Moje pocity neměly nic společného s obavami, panikou a stresem. Převažovalo těšení se, byla jsem plná energie a sil. Konečně, snad poprvé, jsem cítila radost ze své práce.
Takže teď mám úspěšný řetězec květinářství. A i když už nebojuji za spravedlnost, i tak moje práce dělá lidem radost. Pomáhám jim jejich důležité životní okamžiky dělat ještě hezčí a voňavější. A tak se z hroutící se právničky stala spokojená a úspěšná květinářka. A co jsem svým příběhem chtěla říct? Že nikdy není pozdě na to změnit svou cestu, ať už jde o cokoli. Protože stejně jste vždycky nejdůležitější vy sami, vaše zdraví, vaše spokojenost. Pokud budete něco dělat jen pro ostatní, nebo, abyste se někomu zavděčili, aby vás druzí ocenili, nikdy to s vámi nedopadne dobře.
A jak to nakonec dopadlo? Po tom, co jsem se dala úplně dohromady, mi bylo jasné, že k právu se už nikdy nevrátím, a začala jsem přemýšlet, co bych mohla dělat. Vzpomněla jsem si na svou lásku ke květinám, a jak jsem si už jako malá holka ráda hrála na květinářku. Ráda jsem pak i později doma dělala květinové výzdoby, ale u toho to skončilo, přes ostatní povinnosti jsem na svůj dětský sen dočista zapomněla.
Ale teď byl ten správný čas na to, svůj dětský sen nejen oživit, ale byla i nejvhodnější doba na to, ho zkusit zrealizovat. Však proč bych zrovna já nemohla mít své květinářství? A i když mi bylo jasné, že to nebude jen tak, že mě čeká spousta práce a zařizování a učení se novým věcem, cítila jsem úplně něco jiného než při představě návratu mezi paragrafy. Moje pocity neměly nic společného s obavami, panikou a stresem. Převažovalo těšení se, byla jsem plná energie a sil. Konečně, snad poprvé, jsem cítila radost ze své práce.
Takže teď mám úspěšný řetězec květinářství. A i když už nebojuji za spravedlnost, i tak moje práce dělá lidem radost. Pomáhám jim jejich důležité životní okamžiky dělat ještě hezčí a voňavější. A tak se z hroutící se právničky stala spokojená a úspěšná květinářka. A co jsem svým příběhem chtěla říct? Že nikdy není pozdě na to změnit svou cestu, ať už jde o cokoli. Protože stejně jste vždycky nejdůležitější vy sami, vaše zdraví, vaše spokojenost. Pokud budete něco dělat jen pro ostatní, nebo, abyste se někomu zavděčili, aby vás druzí ocenili, nikdy to s vámi nedopadne dobře.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)