Abych nemusela jen sledovat, jak pomalu utíkají nebo přibývají číslice na displeji, a rychleji mi to uteklo, vždy, když chodím na páse v posilovně, nenápadně pozoruji okolí. On se u toho člověk občas i dost pobaví. A teď nemyslím, že bych se posmívala lidem, že jim něco nejde. Spíš jde o týpky, u kterých je na první pohled poznat, že jsou namachrovaní až na půdu, do fitka se chodí jen vytahovat a vystavovat, a v mozku mají maximálně činkové železo.
Nic jiného jsem nedělala ani dnes. Nastavila jsem si svou půlhodinku na páse a lustrovala okolí. Dnes tu moc lidí nebylo, tak nebylo tolik objektů k pozorování. Ani nikdo z cvičících nijak nevyčníval, všichni budili dojem, že si přišli opravdu zacvičit, a nemají v plánu tu působit na okolí.
Až na jednoho. Cvičil kousek napravo ode mě. Nejen, že vypadal hodně zajímavě, a tak nějak mi nezapadal do běžného osazenstva fitka, ale místo, aby se věnoval správnému provádění cviků, stejně jako já, lustroval okolí. Takže nešlo zabránit tomu, aby se naše oči na naší prohlídce nesetkaly.
Jeho pohled na mně spočinul déle, než by bylo běžné, když se náhodně setkáte s něčím pohledem. Dokonce bych řekla, že si mě prohlížel dost důkladně, a ani se to nepokoušel skrývat. Nebála bych se říct, že se v jeho výrazu objevil zájem o mě. Lehce jsem se na něho usmála a pokračovala na další objekt.
Až na jednoho. Cvičil kousek napravo ode mě. Nejen, že vypadal hodně zajímavě, a tak nějak mi nezapadal do běžného osazenstva fitka, ale místo, aby se věnoval správnému provádění cviků, stejně jako já, lustroval okolí. Takže nešlo zabránit tomu, aby se naše oči na naší prohlídce nesetkaly.
Jeho pohled na mně spočinul déle, než by bylo běžné, když se náhodně setkáte s něčím pohledem. Dokonce bych řekla, že si mě prohlížel dost důkladně, a ani se to nepokoušel skrývat. Nebála bych se říct, že se v jeho výrazu objevil zájem o mě. Lehce jsem se na něho usmála a pokračovala na další objekt.
Pak jsem ale periferně zaznamenala nějaký pohyb, pohledem jsem se vrátila k němu a, panebože, zrovna si sundával tričko. Někteří kluci se tady rádi vystavovali bez triček, ale většinou přes všechna jejich tetování ty svaly ani nebyly vidět, což nebylo nic pro mě. Ale on? Jeho tělo bylo naprosto čisté. Nebo jsem si na tu dálku žádného tetování nevšimla, za to ty jeho břišáky.
Kochala jsem se tak moc, až jsem zapomněla střídat nohy, a pás mi začal ujíždět. Pomoc! Tvrdý dopad. Au! Co se stalo? Seděla jsem na zemi, s naraženou pr… kostrčí. Panebože! To se musí stát zrovna mně? Takový trapas. Vždyť to je ta nejohranější scénka na všech videích z fitek. Člověk, co se neudrží na páse, a rozplácne se o zem. Sem už nikdy nemůžu vkročit. Když zvednu hlavu, samozřejmě není nikdo, kdo by si mého atletického kousku nevšiml. Paráda!
Najednou mě ale začnou zvedat něčí ruce. „Nestalo se vám nic?“ Zvednu pohled, samozřejmě, že je to on, a stále bez trička. „Nebojte se, já jsem lékař. Nemáte něco zlomeného?“ Chce se mi odpovědět, že mě jen hrozně bolí prd…zadek, ale radši jen zakroutím hlavou, protože se nezmůžu na kloudnou větu.
„Ukažte, chytněte se mě, zkusíme vás postavit.“ Neodmlouvám, a dělám, co říká. Snažím se u toho moc neskuhrat a zvednout se nějak elegantně, ale s naraženou kostrčí to není úplně sranda. Když to vydýchám, zvednu pohled a zkusím se na něho usmát. „Děkuji za pomoc. Nechápu, jak se to stalo, to se mi ještě nikdy nestalo.“ Tak teď si to vylepšila, jak kdyby u někoho bylo normální padat z pásu na denním pořádku.
„Není zač, to se může stát každému,“ usmívá se na mě zpátky. Cože to vlastně předtím říkal? Že je doktor? No vida, ten se vždycky hodí. Pěknej, vypracovanej, a ještě k tomu vzdělanej. Tak z něho by vejskala radostí i moje máma. Doktor v rodině, to by bylo terno.
Kochala jsem se tak moc, až jsem zapomněla střídat nohy, a pás mi začal ujíždět. Pomoc! Tvrdý dopad. Au! Co se stalo? Seděla jsem na zemi, s naraženou pr… kostrčí. Panebože! To se musí stát zrovna mně? Takový trapas. Vždyť to je ta nejohranější scénka na všech videích z fitek. Člověk, co se neudrží na páse, a rozplácne se o zem. Sem už nikdy nemůžu vkročit. Když zvednu hlavu, samozřejmě není nikdo, kdo by si mého atletického kousku nevšiml. Paráda!
Najednou mě ale začnou zvedat něčí ruce. „Nestalo se vám nic?“ Zvednu pohled, samozřejmě, že je to on, a stále bez trička. „Nebojte se, já jsem lékař. Nemáte něco zlomeného?“ Chce se mi odpovědět, že mě jen hrozně bolí prd…zadek, ale radši jen zakroutím hlavou, protože se nezmůžu na kloudnou větu.
„Ukažte, chytněte se mě, zkusíme vás postavit.“ Neodmlouvám, a dělám, co říká. Snažím se u toho moc neskuhrat a zvednout se nějak elegantně, ale s naraženou kostrčí to není úplně sranda. Když to vydýchám, zvednu pohled a zkusím se na něho usmát. „Děkuji za pomoc. Nechápu, jak se to stalo, to se mi ještě nikdy nestalo.“ Tak teď si to vylepšila, jak kdyby u někoho bylo normální padat z pásu na denním pořádku.
„Není zač, to se může stát každému,“ usmívá se na mě zpátky. Cože to vlastně předtím říkal? Že je doktor? No vida, ten se vždycky hodí. Pěknej, vypracovanej, a ještě k tomu vzdělanej. Tak z něho by vejskala radostí i moje máma. Doktor v rodině, to by bylo terno.
„Já už jsem si vás všiml předtím, jak jste tu běhala.“ „Vážně?“ snažím se tvářit úplně překvapeně, jak kdybych já jeho si všimla zrovna až teď. K překvapenému výrazu přidám ještě úsměv a nenápadně začnu víc mrkat řasami.
„Ano, je to tak. Kostrč budete mít maximálně naraženou, nic zlomeného nemáte, na žádnou sádru to není. Ale kdybyste měla zájem, s tím vaším zadkem by se dalo něco udělat. A rovnou bych vzal i ta prsa. A když teď vidím zblízka ten váš obličej, asi by to dalo víc práce, ale jo, s tím nosem bych taky zvládl něco provést.“
„Prosím?“ na víc se nezmůžu. „Já se omlouvám, já jsem vám to ještě neřekl? Jsem plastický chirurg, a vás jsem si tu vyhlédl jako vhodný objekt pro mé zákroky. Jste dobrý případ, na kterém by se toho dalo spousta upravit, předělat, vylepšit.“
Nějak jsem nedokázala pochopit, co mi to tu říká. Ale moje tělo bylo asi napřed, protože mi najednou vylétla pravá ruka a přistála na té jeho dokonalé tvářičce. „Dej si pozor, abys nějaký zákrok nepotřeboval ty, ty idiote!“ Nechala jsem ho tam v šoku stát, a hrdá na všechny svoje „nedokonalosti“ jsem se odkulhala do šatny.
„Ano, je to tak. Kostrč budete mít maximálně naraženou, nic zlomeného nemáte, na žádnou sádru to není. Ale kdybyste měla zájem, s tím vaším zadkem by se dalo něco udělat. A rovnou bych vzal i ta prsa. A když teď vidím zblízka ten váš obličej, asi by to dalo víc práce, ale jo, s tím nosem bych taky zvládl něco provést.“
„Prosím?“ na víc se nezmůžu. „Já se omlouvám, já jsem vám to ještě neřekl? Jsem plastický chirurg, a vás jsem si tu vyhlédl jako vhodný objekt pro mé zákroky. Jste dobrý případ, na kterém by se toho dalo spousta upravit, předělat, vylepšit.“
Nějak jsem nedokázala pochopit, co mi to tu říká. Ale moje tělo bylo asi napřed, protože mi najednou vylétla pravá ruka a přistála na té jeho dokonalé tvářičce. „Dej si pozor, abys nějaký zákrok nepotřeboval ty, ty idiote!“ Nechala jsem ho tam v šoku stát, a hrdá na všechny svoje „nedokonalosti“ jsem se odkulhala do šatny.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)