Když jste malé děti, věříte všemu, co vám řeknou dospělí. Protože oni jsou ti, co už všechno vědí, co znají na všechno odpověď, a tak, logicky, i musí mít pravdu. Proč byste o tom jako dítě pochybovali? Co řekne dospělý, to platí. Rodiče, prarodiče, učitelé, cizí lidé. Oni umí, oni vědí, oni mají pravdu. A vy jim všechno stoprocentně věříte.
Rodiče by vám přece nelhali. Proč taky? Vždyť jste jejich děti, máte v nich stoprocentní důvěru. Učitelé vás všechno učí, přece by vám ze svého postavení nemohli lhát, nebudou vás učit něco, co není pravda. Nebo to tak není? Na to bohužel ale přijdete až časem, až když jste starší. Že ne všechno je tak, jak vám dospělí tvrdí. Ale jako dítě nemáte šanci pravdu a lež odhalit.
Věříte svým rodičům všechno a ve všem, a pak se jednoho dne dozvíte, že vám lhali celý váš život. Že to vlastně tak úplně nejsou vaši rodiče, že jste adoptovaní. Jak jim pak můžu dál věřit?
Když prožíváte první lásku, vznášíte se na růžovém obláčku. Všechno je tak báječné, skvělé, úžasné, nikde ani mráček. Věříte svému prvnímu klukovi první, poslední. Když vy jste upřímní a neumíte lhát, proč by to měl dělat někdo jiný? Vždyť jste pro sebe stvořeni, máte k sobě nejblíže, jako s nikým jiným. V takovém vztahu není ani pomyšlení na lhaní. Ale co když to ten druhý nemá tak úplně jako vy? A najednou vám hodně rychle spadnou ty růžové brýle z nosu na zem a rozbijí se na střepy. Jak pak můžu někdy věřit dalšímu muži?
Celý váš život máte kamarádku, víte o sobě úplně vše. Svěřujete se jí i s těmi nejosobnějšími záležitostmi, možná toho dokonce o vás ví víc než vy sami. Máte pocit, že jste nejenom kamarádky, ale jako sestry. Jedna za druhou by dala ruku do ohně, dýchala by za ni. Pokud má jedna trápení, problém, druhá je vždy k dispozici. A pak vás tahle vaše kamarádka na život a na smrt zradí. Jak pak mám ještě někdy věřit někomu jinému a dokázat si vybudovat stejně hluboký a důvěrný vztah?
Když prožíváte první lásku, vznášíte se na růžovém obláčku. Všechno je tak báječné, skvělé, úžasné, nikde ani mráček. Věříte svému prvnímu klukovi první, poslední. Když vy jste upřímní a neumíte lhát, proč by to měl dělat někdo jiný? Vždyť jste pro sebe stvořeni, máte k sobě nejblíže, jako s nikým jiným. V takovém vztahu není ani pomyšlení na lhaní. Ale co když to ten druhý nemá tak úplně jako vy? A najednou vám hodně rychle spadnou ty růžové brýle z nosu na zem a rozbijí se na střepy. Jak pak můžu někdy věřit dalšímu muži?
Celý váš život máte kamarádku, víte o sobě úplně vše. Svěřujete se jí i s těmi nejosobnějšími záležitostmi, možná toho dokonce o vás ví víc než vy sami. Máte pocit, že jste nejenom kamarádky, ale jako sestry. Jedna za druhou by dala ruku do ohně, dýchala by za ni. Pokud má jedna trápení, problém, druhá je vždy k dispozici. A pak vás tahle vaše kamarádka na život a na smrt zradí. Jak pak mám ještě někdy věřit někomu jinému a dokázat si vybudovat stejně hluboký a důvěrný vztah?
Alespoň z mého pohledu, když se někdo rozhodne pro svatbu, je to z lásky. Chcete s tím druhým zůstat do konce života, trávit s ním každou volnou chvíli, sdílet s ním to dobré i to špatné, co vás v životě čeká. Chcete s ním jít tu společnou cestu životem. Mít toho svého partnera pro život, být si vzájemně oporou. Ze začátku to i tak je, všechno se zdá být naprosto dokonalé. Ale po čase zjistíte, že všechno není úplně tak, jak se zdá. Váš manžel vás podvádí. Zradil vás. Jak bych ještě mohla věřit někomu dalšímu? Jít do toho znovu, s rizikem, že se to všechno může opakovat?
A když vás za váš docela krátký život zradí tolik lidí, včetně těch nejbližších, od kterých byste to nikdy nečekali, a o to víc to bolí, kde pak máte brát další důvěru? Jak mám dál věřit? Jde to ještě? Je to vůbec možné? Tolikrát jsem věřila, a jak to skončilo? Mám ještě sílu věřit dál? A stojí mi to za to? Nedopadnu stejně? Budu zase věřit, a co když se to opět obrátí proti mně? Jenže bez víry nemůže život fungovat, neumím to. A tak zase znovu budu věřit, a budu doufat, že tentokrát to vyjde. Protože jednou to přece vyjít musí.
A když vás za váš docela krátký život zradí tolik lidí, včetně těch nejbližších, od kterých byste to nikdy nečekali, a o to víc to bolí, kde pak máte brát další důvěru? Jak mám dál věřit? Jde to ještě? Je to vůbec možné? Tolikrát jsem věřila, a jak to skončilo? Mám ještě sílu věřit dál? A stojí mi to za to? Nedopadnu stejně? Budu zase věřit, a co když se to opět obrátí proti mně? Jenže bez víry nemůže život fungovat, neumím to. A tak zase znovu budu věřit, a budu doufat, že tentokrát to vyjde. Protože jednou to přece vyjít musí.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)