Laskavé setkání ve vlaku

 

Pohodlně se usadím, a mám radost z prázdného kupé. Budu mít klidnou cestu, budu si moct přemýšlet nebo číst, a nikdo mě nebude rušit. To se stává na mých cestách málokdy, a když se mi to povede, mám vždycky radost jako malé dítě pod vánočním stromečkem. Jak se důvody k radosti s přibývajícím věkem mění.

Mám moc ráda tyhle cesty vlakem. Jedu sama, nemusím s nikým konverzovat, stačí se mi dívat z okénka a nechat volně plynout své myšlenky. A že těch je vždycky dost, až moc někdy. Někdo chodí běhat, aby si vyčistil hlavu, já mám své jízdy vlakem, kdy mě monotónní hučení a jízda po kolejích ukolébává, a já nevnímám nic jiného než krajinu za oknem a své myšlenky.

Možná jsem se ale radovala až moc předčasně, na další stanici mě z mých myšlenek vytrhne zadrhnutí dveří, jak se někdo snaží dostat do kupé. Nejdřív si myslím, že je to jen průvodčí, ale když se k příchozímu otočím, spatřím stařičkou paní v kabátu, klobouku a s malou kabelkou. Pokud se někdy dožiju jejího věku, chtěla bych být taky tak šik babička, prolétne mi hlavou jako první. Odpovím jí na pozdrav, ale z jakéhosi neznámého důvodu z ní nemůžu odtrhnout zrak.

Paní odloží kabelku na sedadlo naproti mně, pomalu si sundává kabát, věší ho, a opatrně se usadí do pohodlné sedačky. V tu chvíli mi dojde, co na té stařičké paní není tak úplně v pořádku. Po tvářích jí tečou slzy. Musím se přiznat, že mě to dost zaskočí, a je mi to až trochu nepříjemné. Nevím, jak se mám chovat. Snažím se se na ni nedívat, bloudím pohledem za oknem, ale stále mě něco nutí vracet pohled jejím směrem. 

 

Mám dělat, že jsem si ničeho nevšimla? Chce být ta paní se svým trápením sama? Však mi do toho nic není, co se jí stalo, já taky nemám ráda vtíravé lidi. Na druhou stranu, co když si nemá s kým popovídat, a ráda by se svěřila náhodné spolucestující? Třeba by se jí i ulevilo. Hlavou mi víří spousta otázek a já se stále nemůžu rozhodnout, jestli ji mám oslovit, nebo nechat být.

Nakonec to vyřeší paní za mě. Povzdechne si a začne se omlouvat, že na ni musí být asi hrozný pohled, a že mě musí svým pláčem rušit. Nejprve mě zaskočí, když začne mluvit, skoro jako by mi četla myšlenky, ale hned se vzpamatuju a začnu ji vehementně přesvědčovat o opaku.

Tak nějak plynule přejdeme do běžného rozhovoru dvou zdánlivě obyčejných cestujících, co mají jen náhodou kousek společné cesty. Vyptává se mě odkud a kam jedu, na mé studium, a přirozeně začne vzpomínat na své mládí. Po nějakém čase se dozvím i to, proč pláče. 

 

Byla navštívit svého manžela v nemocnici, který je ale v kómatu, a vůbec nic nevnímá. Jelikož to má daleko, nemůže za ním jezdit každý den, ale snaží se jezdit ob den, dva. I když jí to lékaři vymlouvají, věří, že ji manžel i tak vnímá a nechce ho tam nechávat samotného. Bohužel není moc šancí, že by se ještě probudil, a ji to po každé návštěvě znovu tak zasáhne. Když ho tam vidí ležet, vždy si uvědomí, že už se s ní patrně nikdy domů nevrátí.

Vypráví mi celý jejich život, jak se potkali jako velice mladí lidé, jak se zamilovali, a jejich láska celé ty roky jen vzkvétala. Jak spolu zažili i spoustu špatného, třeba, když přišli o jedno ze svých dětí, ale vždy to společně přestáli a podrželi jeden druhého.

Je mi líto, že už se s paní musím rozloučit, protože musím vystupovat. I když je sama smutná, popřeje mi hodně štěstí, zdraví a lásky do života, protože nic jiného není důležité. Jako ve snách vystoupím z vlaku, a okamžitě pevně obejmu svého přítele, který na mě čeká, a řeknu mu, jak moc pro mě znamená. V tu chvíli ho to trochu zaskočí, ale až mu budu vyprávět celý ten příběh, pochopí.

Byla jsem ráda, že jsem dnes jela zrovna v tento čas, tímto vlakem a v tomto kupé. Že jsem potkala tuto moudrou ženu právě v čase, kdy jsem možná o svém životě trochu pochybovala. Její slova a příběh její lásky si budu pamatovat už navždy, a vždy si ho připomenu, když zase budu na své cestě tápat, a pochybovat, jestli dělám správná rozhodnutí. Pokud mé kroky budou láskyplné, vždy to budou ty správné kroky.