Většinou je to úplně jinak...

 

Sledovala jsem tu ženu každý den z okna. Když jsem chodila v práci na svačinu do kuchyňky, vždycky jsem si sedla na pohovku k oknu, abych alespoň na chvíli mohla vypustit pracovní povinnosti a jen sledovat, co se děje venku. Měli jsme totiž pod okny autobusové nádraží, takže bylo na co koukat.

Jednoho dne jsem si všimla té ženy. Ani nevím, proč zrovna na ni jsem zaměřila svou pozornost. Možná proto, že dlouho stála na jednom místě, oproti ostatním cestujícím, kteří přicházeli a odcházeli, vysedali, nebo nasedali do autobusů. Ale ta žena ne. Stála na jedné zastávce, ale do žádného autobusu nenastoupila.

Asi by na tom nebylo nic divného, jenže druhý den jsem ji tam viděla znovu. A následující týden opět. Začala jsem si pokládat otázku, co tam asi dělá, na koho čeká. Kdyby šlo o ženu s dítětem, dalo by se to snadno vysvětlit, že se tam chodí dívat na autobusy. Ale tohle byla starší žena a vždy tam stála sama. 

 

Vždy stála na stejné zastávce, autobus přijel, odjel, cestující vystoupili a rozešli se, ale ona tam stála pořád. Říkala jsem si, že kdyby na někoho čekala, a on nepřijel, tak by prostě odešla domů. Nebo nevěděla, kdy a jakým autobusem má přijet? Čekala tam snad celý den? Pochopitelně jsem u okna celý den neseděla, abych si to ověřila.

Jaký mohl být její příběh?

Buď někoho vyhlížela, na někoho čekala, ale ten pořád nepřijížděl. Dalo by se to pochopit před několika lety, ale dnes? V době telefonů? Je přece snadné se s někým spojit a omluvit se. Nebo ne? Ještě by se dalo pochopit, kdyby dotyčný zmeškal autobus, kterým měl přijet a nemohl se nijak ozvat. Ale když tam čekala tolik dní? 

 

Mohla čekat na svého muže, nebo na své dítě, nebo na úplně někoho jiného, sestru, kamarádku. A co když se ale vůbec nezajímala o cestující? Třeba tam čekala a prohlížela si řidiče. Možná věděla, že její dávná láska dělá řidiče autobusu, a vyhlížela, jestli ho někde nespatří a nepozná.

Možná to bylo ale úplně jinak. Třeba ji trápila nějaká vážná nemoc, a ona si nepamatovala, že tam chodí každý den a ani na koho tam čeká. A možná takhle dřív někomu chodila pravidelně naproti, a proto to dělá i teď. Možná tam čeká na někoho, kdo už nikdy nepřijede, kdo už nežije.

Anebo tam prostě chodí, protože se jí líbí pozorovat davy cestujících a autobusy. Nebo je to zlodějka a vyhlíží si svou kořist. Těch příběhů může být nekonečně mnoho. A v tom je ta pointa. Už se vám určitě stalo, že vidíte člověka, a na první pohled si ho zařadíte. Jen tak, podle vzhledu, chůze, oblečení. Ale co když je to úplně jinak? Nebo ono to právě téměř vždycky bude úplně jinak, než co si myslíme my. Schválně si to někdy zkuste, třeba když čekáte na tramvaj nebo vlak. Vybrat si jednoho člověka kolem vás a zkusit mu vymyslet tolik příběhů, dokud jemu nebo vám nepřijede spoj.