Něco končí, ale něco nového začíná...

 

 

Sedím tu v zešeřelém pokoji. Je docela brzy, ale venku už se stmívá. Léto se pomalu ale jistě loučí, už nemá takovou sílu, co ještě před měsícem. A pomaličku předává svou vládu podzimu. Vím, že spousta lidí nemá podzim ráda a nelíbí se jim, že se s létem musí zase na rok rozloučit. Já mezi ně ale nepatřím, naopak, podzim je snad moje nejoblíbenější roční období.

I když mám ráda to, co k létu patří, dlouho světlo, letní teplé večery, stejně se vždycky těším na podzim. Jako kdyby léto bylo takové rozjařené, veselé dítě, ale podzim to je už klidná, postarší dáma, v jejíž společnosti cítíte jistotu a klid.

Mám ráda ten návrat do režimu, kdy skončí ty rozlítané večery a dny venku, protože se musí užít každého paprsku sluníčka a teplého dne až do konce. Dokonce mám ráda i to, že se už dřív stmívá. I když to bych klidně nechala i v zimě na té sedmé, osmé hodině, přece jen tma už ve čtyři hodiny je trochu moc i na mě. 

 

Někteří lidé berou jako pomyslný začátek leden, někteří dokonce své narozeniny, já mám jako začátek, ukotvený ze školních let, stále září. A i když už se dávno nevracím do školních lavic, pořád cítím ve vzduchu, že něco nového začíná a něco končí.

I teď, když tu sedím, kolem sebe už šero, tak všude kolem, nebo přesněji možná spíš v sobě, se mi mísí pocity spojené se začátky a konci. Nevím, proč zrovna dnes, možná, že to byl ten opravdu poslední teplý den, ale cítím, že už se vše pomalu zase vrací do „normálu“. 

 

A taky po hodně dlouhé době mám před sebou nějakou aspoň trochu konkrétní budoucnost. I když stále dost nejistou, ale v tom dobrém slova smyslu. Vím, že se mám na co těšit, i když zároveň vím, že to nebude snadné. A i když, logicky, nevím přesně, co mě čeká, protože život si nejde tak úplně naplánovat, necítím ten pocit nejistoty. Dokonce i pocit melancholie a smutku mě už téměř úplně opustil.

Sama nevím, jak to popsat. Co vlastně cítím? Konečně vím, že mám před sebou budoucnost, kterou jsem si tak dlouho přála. Ale ta budoucnost má jen hrubé obrysy, ale má jistý směr, a to mi pro tuhle chvíli asi stačí.

Vím, kam, jakým směrem a jakou cestou se ubírám a chci ubírat. Nevím, jestli to bude cesta přímá, nebo posetá hromadou překážek, ale ani těch se nebojím. Těším se, co mi budoucnost přinese, i přesto, že někde v hloubi duše tuším, že to nebude tak, jak jsem si přesně vysnila, ale to neznamená, že je to špatně. Spíš naopak, bych řekla, že mě život dokáže překvapit, jak už mi několikrát ukázal, a bude to dokonce ještě lepší, než jsem si kdy vysnila. Protože ten podstatný základ mi už život do cesty přihrál, a to správného spolucestujícího.