A jakou nadpřirozenou schopnost byste chtěli mít vy?

 

 

Určitě se každý z nás setkal s takovou tou otázkou: Jakou nadpřirozenou schopnost bys chtěl mít? A co jste odpovídali? Že byste chtěli umět létat, být neviditelní, číst myšlenky, přemisťovat se pomocí kouzelného pláště, umět čarovat, nebo být nesmrtelní?

A pak jste si představovali, jaké by to asi bylo, něco z toho umět? Být alespoň na jeden den superhrdinou a vyzkoušet si nějakou, nebo všechny, jeho schopnosti? Tak já si nic představovat nemusím. Umím být totiž neviditelná. Ano, myslím to vážně. Ne, nedělám si srandu.

O své schopnosti jsem se dozvěděla v den svých osmnáctých narozenin, kdy mi moje maminka a babička věnovaly na první pohled docela obyčejný, ale krásný, stříbrný řetízek. Vážně se mi líbil, byla jsem z něj nadšená, a to jsem ještě vůbec netušila, že to ani zdaleka není žádný obyčejný řetízek z obchodu.

Postupně jsem se od své maminky a babičky dozvěděla, že každá žena v naší rodině v den své plnoletosti nabyde některou z nadpřirozených schopností. Moje babička uměla číst myšlenky, maminka se zase mohla přemisťovat pomocí kouzelného prstenu. A já se mohla být neviditelnou právě díky řetízku, který mi pověsily na krk. 

 

Myslela jsem si, že si ze mě dělají blázny. Že je to nějaký jejich vtip k mým narozeninám. Jenže pak, pak mi svoje schopnosti obě dvě předvedly. Nevěřila jsem svým očím a absolutně jsem nic nechápala. Kdyby to tak bylo, proč by mi to neřekly už dávno?

Jenže i na to mi dokázaly odpovědět. Nás pár vybraných, co jsme obdařeni tímto darem, se musíme řídit našimi vnitřními pravidly a řádem. A jedním z pravidel je právě to, že se o svých schopnostech, a vůbec celou pravdu, smíme dozvědět až ve svých osmnácti letech. Když se to prý dřív dozvídaly děti v menším věku, vedlo to akorát k problémům, protože své schopnosti zneužívaly a neuměly s nimi zacházet tak, jak by správně měly.

Ono to totiž není tak, že když máme svou superschopnost, mohli bychom si s ní dělat absolutně co chceme a všelijak ji využívat a zneužívat. Na všechno jsou přísná pravidla, která musíme dodržovat, jinak nám je naše schopnost odebrána na dobu dlouhou podle závažnosti našeho porušení.

Nemůžeme naše schopnosti používat jen v náš osobní prospěch a ve zlém úmyslu. Což znamená, že se třeba nemůžu stát neviditelnou, abych si zašla do školy a zjistila si předem, jak budou vypadat testy. 

 

Co já ale dělám moc ráda, a rozhodně to není s žádným špatným úmyslem, je to, že „navštěvuji“ cizí domácnosti. Není to ale vůbec proto, že bych chtěla někoho šmírovat nebo zjišťovat, co dělá ve svém soukromí. Ale přece jen jsem pořád dost zvědavá ženská.

Většinou si vybírám čas, kdy nikdo není doma, a fakt ne proto, že bych jim tam snad chtěla něco krást, a taky domácnosti lidí, které osobně neznám. Vlastně by se to dalo obhájit, že je to pro mé studijní účely. Studuji totiž design interiéru, navrhuji, nebo spíš budu navrhovat, lidem bydlení. A protože v této oblasti není nikdy inspirace dost, ráda navštěvuji nejrůznější, atypické domácnosti, a studuji, jak to mají doma vyřešené a zařízené.

A druhou mojí neřestí je kultura. Strašně ráda chodím do divadla. A někdy svoji schopnost být neviditelná využiju k tomu, že si zajdu na představení, které je dlouhodobě vyprodané, nebo se potuluju po zákulisí a prohlížím si všechny ty kulisy, masky, kostýmy a techniku. Uvědomuji si, že v těchto případech tak trochu svoji schopnost zneužívám, ale zároveň tím nikomu nezpůsobuji nic zlého.

Nemůžu si svou schopnost vynachválit. Cestovat bez zdlouhavého cestování, jako umí moje maminka, by taky nebylo špatné, ale třeba umět číst myšlenky, jako umí babička, bych nechtěla za žádnou cenu. Jediné, co mi na neviditelnosti přijde snad trochu smutné je to, že někteří lidé vůbec moji schopnost nepotřebují, a stejně je ostatní přehlížejí a chovají se k nim, jako by skutečně byli neviditelní.